Dva kocouři aneb I raubíř potřebuje lásku

Příběh o tom, jak nám zvířecí svět zrcadlením ukazuje, jak ti nejslabší a bojácní často nejvíc zlobí. Přitom jediné, o co žádají, je láska a pozornost.

To jsme my, Bertík a Mikeš.

 

ja_a_mikes_vetsi

 

Takhle vypadáme teď. Jsme sice bráchové, ale každý jsme úúúúúplně jiný. Pro ty z vás, kdo by si nás náhodou pletli, já mám černé uši a tečku na bradě. Mikeš má bílé uši a jé víc chlupatý, i když to možná na první pohled není vidět.

 

Příběh o nás vám budu vyprávět já, Bertík.

Možná vidíte, že jsem trochu menší. Co na obrázku není vidět, jsem i bojácnější. Za to můj brácha Mikeš je pohodář. Skoro nikoho se nebojí. Nechá se pohladit od každýho. Trochu mu to závidím, ale i tak ho mám rád.

No, prostě jsem se narodil jako poslední. Byli jsme takový aprílový dáreček v roce 2014, takže za necelý měsíc budeme slavit naše druhé aprílové narozeniny. Už byste nás skoro nepoznali.

 

maly_bertik

maly_mikes_2

 

Za ty dva roky se událo a změnilo hodně věcí, hlavně k mému dobru. Ještě že tak. Brzy pochopíte.

Jak už jsem říkal, narodil jsem se poslední. Byl jsem nejmenší a nejslabší. Všichni moji bráchové i ségra se vždycky dostali k jídlu dřív. Ale já měl taky hlad! Každý mě odstrkoval a tak jsem se začal bránit. Kdyby šlo jen o jídlo, ale já chtěl být i u mámy.

Když mě tam nikdo nechtěl pustit, začal jsem se tam rvát. Přece neumřu hlady a taky chci, aby mě někdo měl rád. A jak jsem se tak rval, tak jsem vždycky nejvíc dostal na zadek. Ale za co? Vždyť já mám jenom hlad a nechci být pořád poslední! Stejně mě vždycky všichni přemohli. U jídla byli i tak první a já byl pořád nejslabší.

Nakonec už máma neměla sílu a přestala nám dávat jíst. To nám byli ani ne dva měsíce. Zřádlo jsme teď dostávali do misek a ani k nim jsem se moc nedostal.

Nebylo to fér. Proč jsem se musel narodit jako poslední? Rval jsem se jen o kousek jídla a pozornosti a vždycky to nakonec nejvíc schytal. Nejen od všech mých sourozenců, ale i od lidí.

Postupně jsem se začal všeho bát a přestal jsem všem věřit.

Pak si mě i bráchu odvezli nějací lidé. Aspoň, že jsem nebyl sám. Byl jsem rád, že jsem zůstal s bráchou. Dali nás do takový bedny, ale co bylo horší, vzali nás do takovýho velkýho strašnýho hlučnýho monstra a někam nás vezli. Jak u toho brácha mohl spát? Prostě si lehnul a usnul a bylo mu úplně jedno, že já tam křičím a pláču.

Ale přežili jsme to. Hlavně jsme byli spolu a to bylo dobře.

Rychle se ukázalo, že tam jinde to není za až tak špatný. Co, není špatný. Bylo to víc než dobrý. Já měl svojí misku, brácha měl svojí misku a ty dobroty, který jsme dostávali. Kuře, pak taky rybu a mooc dobrý konzervy. Jednou jsme dokonce dostali kus masa s velkou kostí. Ta kost byla skro větší než já. Brácha to nechtěl, ale já si to vzít nenechal. Vrčel jsem na všechny, kdo by mi to chtěli sníst. Hmm, bylo to tááák dobrý a jenom moje!

 

mam_svou_misku

 

Ráj na zemi

A co víc, hladili nás oba stejně. No, možná že mě dokonce i víc, když jsem se tedy zrovna nechal. Přeci jen jsem ještě nemohl hned tak někomu věřit, to dá rozum, ne?

Začal jsem ale sílit a najednou jsem už mohl přeprat i bráchu. To byl pocit! Tak krásně jsme si spolu hráli, měli dost jídla a měli nás rádi. Už jsem bráchovi tolik nezáviděl. Vždycky na nás čekala i teplá konejšivá náruč. Chvílema jsem měl pocit, že je to ráj na zemi.

 

spanek_v_bezpeci

 

Ještě pořád jsem sice sem tam dostal víc za uši, ale už jsem věděl, že mě mají rádi. Vypadlo to, že to myslí vážně.

Pak jsme se přestěhovali a najednou jsme mohli i ven. Já jsem se bál, přeci jen to tam bylo cizí. Ale i tak jsem se pomalu odvažoval dál a dál od domu. Dával jsem si ale pozor, abych se vždycky mohl rychle schovat, kdyby bylo zle. Za uši už jsem dostal tolikrát, že už si teď prostě musim dávám bacha.

 

Hlad je zlá věc

A co si budem povídat, hlad je zlá věc. Protože moc dobře vím, co to znamená, víc myší jsem vždycky ulovil já. Pořád jsem sice ještě byl slabší, ale za to mrštnější. Brácha, ten se moc nepřetrh. Sem tam sice nějakou tu myš ulovil, přinesl ji domu a pustil jí. Dělá to tak dodnes. On neví, co je to hlad. Ale nemám mu to za zlý.

Já už taky netrpím hlady. Dokonce se už přestávám bát a ukážu lidem i svoje bříško a nechám se na něm hladit. To je tak príma. Vlastně teď za nima pořád chodím, a chci, aby mě hladili. Ale jenom tak, jak chci já. Jak je to pro mě ještě bezpečný. To dá rozum, ne? Přeci jen vím svoje.

 

Může být i dobře

Teď už ale vim, že může být i dobře, že i mě může mít někdo rád. Začínám jim věřit. A myslím, že bude ještě líp. Dokonce začínám věřit tomu, že jednou se budu moct nechat hladit tak jako můj brácha, který měl vždycky všeho dost. Já už taky začínám mít. Už se o to nemusím tolik rvát…

Bertík, čím dál spokojenější kocour.

Monika Nisznanská
Dnes vím, co je příčinou bolesti v mezilidských vztazích a jak ji účinně léčit. Mým posláním je učit lidi, jak vyléčit své dětské já a tím i své vztahy, a žít tak naplněný život. Můj příběh si přečtěte ZDE >>
Komentáře