Monika NisznanskáTo jsem netušila, že mě místní lidé tak okouzlí. Díky nim se tu cítím svobodná především v projevu své spontánnosti. Prostě cítím, že tu můžu být sama sebou. Samozřejmě, že je to především v mé vlastní hlavě, jestli můžu být sama sebou nebo ne, ale prostředí, které je tomu vstřícné, nám to rozhodně může velmi usnadnit.
Mluvím o Karibiku. Cestovali jsme tu – letecky, s plachtami, čtyřmi koly i po svých, a tak navštívili různá místa. A ačkoliv jsem na místech především pod silným vlivem USA opravdu řešila, co jíst, černoši mě prostě okouzlili.
Okouzlila mě jejich přirozenost a hlavně rozmanitost a stále patrná divokost černošských žen. Nevím, jestli jsme my bělošky svou divokost ztratily, nebo takovou vůbec neměly. Každopádně je to velmi inspirativní. Tady já svou nespoutanost prostě cítím a nebojím se jí projevovat. Nikdo se nad ní nepozastavuje a dokonce ji kvitují.
Pestrost
Potkáváme tu u žen rozmanité účesy, velmi patrné šperky, elegantní i jednoduché oblečení, jednobarevné i pestré. Staré, mladé, hubené, modelky i ženy s postavou Věstonické Venuše. Každá je úplně jiná. To naše ženy samozřejmě taky jsou, ale černošky tady mají živý výraz v obličeji. Je jedno, jak každá z nich vypadá. Zdá se, že jsou prostě samy sebou. Je opravdu co obdivovat. Ty nejtypičtější bohužel na fotkách nemám.
Ať mají jakkoliv plné tvary, hrdě je ukazují. Asi v nich někde v morku kostí přetrvává zkušenost, že hladomor přežijí jen ti, kdo mají dostačené tělesné zásoby. A že žena se širokou pánví, poctivým zadkem a bujným poprsím je vhodnou zachovatelkou rodu.
Z černochů – mužů, mám poněkud respekt. Ale je to zřejmě tím, že oni v sobě mají ty drsné mužské vlastnosti, ke kterým si naši muži znovu nacházejí cestu. My s tím neumíme příliš zacházet, zřejmě proto z toho máme strach. Tady je to naprosto přirozené a přijímané.
Zdejší chování k turistům mě taky baví. Nevím, jestli se tak chovají jen k turistům, ale dokonce jim to jejich: „Ahoj můj příteli!“ od taxikáře nebo „Jasně drahoušku.“ od majitelky resortu při výměně ručníků nebo „Sluší ti to, miláčku.“ v obchodě při zkoušení šatů, částečně i věřím. :o)
Nedělám si iluze, že by nehráli absolutně žádné hry, ale někde v jádru je prostě cítit jejich prapůvodní divokost a zároveň jsou velmi přátelští.
Stále si je fotím
Nedá mi to, a musím si je pořád fotit. I v supermarketu při placení. Tam nám ve frontě u pokladny jedna černoška řekla, že nechce, abychom ji fotili. Řekla to však s úsměvem na tváři a okořenila to něčím ve stylu, že nechce být ve superstar. Černoška za kasou se smála.
Mě celá ta situace rozesmála natolik, že se nakonec od srdce začali smát všichni v blízkém okolí. Černošku, která se nechtěla fotit, můj smích tak dostal, že si se mnou plácla ve stylu „Give me five.“ S poznámkou, že se jí líbí můj smích. To by se mi v Evropě jen tak nestalo.
A i když mi všechny mé dosavadní cestovatelské výpravy ukazují, že my v Evropě se opravdu máme výtečně, a jsem čí dál tím vděčnější, že jsem se narodila právě tam, kousek místní nespoutanosti si s sebou ráda odvezu domů.
To je něco, co u nás ve společnosti není příliš běžné. Když se tu dívám na malé černošky, vidím stejně barevné a radostné děti, jako ty naše. Ale jim část z toho zůstane i v dospělosti, ale nám ne. Škoda.
Je krásné pozorovat a nasávat zdejší atmosféru uvolněnosti a hravosti. Sice to tu nefunguje zrovna jako švýcarské hodinky :o), ale lidé jsou tu prostě víc v pohodě.
Jsem přesvědčená, že by více usměvavosti, hravosti a uvolněnosti prospělo i naší společnosti. A vím, že tyto kvality v sobě můžeme znovu probudit. Každému z nás a nakonec celé společnosti by se pak žilo s větší lehkostí.
Proto dělám „práci“, kterou dělám. Čím dál víc mě baví pomáhat osvobozovat naši přitozenost, odvahu být sám sebou a jít za svými sny.
Děkuji za tuhle zkušenost.
