Poslouchej a nezlob!

Co znamená chování našich dětí, které často mylně označujeme jako zlobení? Pojďte se se mnou podívat, co mi ukázal můj kurz s dětmi v lese.

Beru s sebou šest cvrčků zažít, co je to les a volný pohyb v přírodě. Opravdu volný pohyb. Jejich omezením v pohybu jsou většinou jen jejich vlastní hranice a pocit zodpovědnosti, kterého jsou úměrně ke svému věku schopni. Já nad tím vším bedlivě bdím a snažím se co nejmíň překážet.

 

spoluprace

 

Před začátkem jednoho kurzu, zase jedna maminka důrazně svého chlapečka upozornila: „Poslouchej a nezlob!“ Mě pak jen tak mezi řečí vysvětlila, že když je s kamarády, pak zlobí.

Nebylo to poprvé, co se mi to stalo. Už několikrát mě rodiče varovali, nebo dokonce cizí rodiče, že je nějaké dítě téměř gangster. Čtyřleté dítě a gangster?

Jak to, že se mnou tihle malí gangstři nezlobí? Když pominu fakt, že s maminkou je vždy všechno jinak.

První věcí je zřejmě les sám o sobě. Nikde jinde se snad nevyřádí víc, než právě v lese. Na „zlobení“ pak nezbyde čas. I když zlobení. Je otázka, co je to vlastně zlobení. Pro mě například touha objevovat nebo strach z něčeho, nejsou zlobení.

 

Maják v dálce

Další důležitou věcí je, že je prostě respektuju. Každého zvlášť jako malou úctyhodnou autonomní jednotku, které jsem ochotná pomoci, když mě požádá. Pokud ne, tak jediné, co mám na práci, je být ten bezpečný bod v lese, který má vždy připravenou svou otevřenou konejšivou náruč.

Není pro mě důležitější role, než být maják v dálce na jejich malých dobrodružných výpravách. :o)

 

majak_vyrez

 

Další věcí je nabídka naučit se nebo objevit něco nového. A že se děti chtějí učit a potřebují se cítit důležité. Chtějí se učit a objevovat především věci, které je baví. Kdo už by dělal rád něco, co ho nebaví?

A tou poslední neméně důležitou věcí je důvěra. Věřím jim a beru je vážně. Věřím především jejich pocitům a ty nikdy nelžou.

K tématu důvěry včera nastala jedna ukázková situace.

Byl to nový kurz, takže mě některé děti neznaly. Jedna holčička nejprve se mnou jít nechtěla. Pak v zápalu hry zapomněla na svůj strach a přeci jen šla s námi.

Nicméně po pár metrech si na svůj strach vzpomněla a začala plakat, že chce za maminkou. Bylo mi jasné, že je to pro ní všechno nové a že necítí žádný bezpečný záchytný bod. Tak jsem její přání následovala. Zavolala jsem její mamince, a sdělila jí, že chce Marlen za ní.

Mamince se to sice moc nelíbilo, ale přišla a rozhodla se chvíli s námi zůstat. Marlen nejdřív chtěla jít domu hned, ale když s námi její maminka zůstala, začala si znovu hrát. Po nějaké době jí maminka řekla, že půjde domů. Marlen chtěla jít s ní. Tak se maminka rozhodla, že s námi půjde ještě k lesu.

Řekla Marlen, že až k lesu půjde s námi, a pokud s námi i potom nebude chtít zůstat, vezme ji s sebou domů.

 

Ten nedůležitejší okamžik

To byl ten nejdůležitější okamžik. Marlen dostala možnost volby a zároveň věděla, že i já ji respektuju a beru ji vážně. Že kdykoliv by chtěla domů, ví, že může.

Nakonec se Marlen rozhodla, že zůstane, i když maminka šla domů. Skoro bych řekla, že si to snad užila nejvíc ze všech dětí.

Pro mě to bylo opět potvrzení toho, že je třeba dětem věřit jejich pocity. Každé dítě to má jinak. Každé dítě potřebuje svůj čas na zvládnutí určitých kroků.

A čím víc ve strachu a v nedůvěře v jeho pocity vyrůstá, tím déle potřebuje, než se odváží od svých rodičů vzdálit a odpoutat. Argument, který řekla Marlenina maminka, že na cvičení přece taky zůstává sama, byl v tu chvíli bezpředmětný.

Je třeba přistupovat ke každé situaci, jako by byla nová. Dokud dítě samo necítí, že už je čas se začít vzdalovat od rodiny, nemá smysl ho tlačit.

Mezi námi, to je snad dobře,  že děti jen tak s někým neodejdou. Co myslíte?

Šťastné odpoledne téhle malé holčičky a její důvěra mě stály jen jeden telefonát a její maminku 20 minut času navíc. Vím, že příště už s námi půjde bez váhání.

 

Od zlobení k důvěře

Postupně jsem se dostala od zlobení k důvěře. Ačkoliv to zdánlivě může vypadat, že to spolu nesouvisí, opak je pravdou.

Jedině když děti bereme vážně, respektujeme je a důvěřujeme jim, že to, co cítí, opravdu cítí a dáme tomu patřičnou váhu, pak se děti nepotřebují stavět na zadní. To je věc, která se mi stále dokola potvrzuje při mojí práci s dětmi.

Možná, že právě proto jsou se mnou děti tak rády. Tedy kromě toho faktu, že jsem vždy připravená s nimi dovádět, lézt třeba po čtyřech, po stromech, plazit se a stavět se i na hlavu. :o)

 

ja_na_strome

 

Jednoduše je beru vážně, mám pro ně vždy otevřené srdce a jsem připravená si s nimi hrát. Vnímám, že nic moc jiného od nás dospělých děti vlastně ani nepotřebují.

Do potřeb a pocitů vašich dětí se nejlépe vcítíte, když se spojíte s dítětem v sobě. Každý z nás ho v sobě máme. Všichni jsme byli dětmi.

 

Monika Nisznanská
Dnes vím, co je příčinou bolesti v mezilidských vztazích a jak ji účinně léčit. Mým posláním je učit lidi, jak vyléčit své dětské já a tím i své vztahy, a žít tak naplněný život. Můj příběh si přečtěte ZDE >>
Komentáře