Když dítě žebrá o lásku

Už nějaký čas chodím do škol s Projektem sebedůvěry podporovat u dětí důvěru v sebe sama a sebelásku. Díky tomuto projektu ještě víc vidím, kolik toho u dětí ovlivňujeme my dospělí, ať už rodiče nebo učitelé.

Jestli si jednou budou věřit nebo kráčet s hlavou skloněnou a trápit se.

Nedávno jsem si na jedné takové návštěvě školy naplno uvědomila, jak moc dítě může zamrznout ve svém vývoji, když mu chybí „takové banality“ jako je bezpečí, podpora a láska.

Na jedné zvláštní škole jsem se totiž potkala s holčičkou, která mi připomněla mě samotnou, když jsem byla malá. Byla mi podobná v jednom výrazném rysu psychické deprivace (= nedostatečné nasycení důležité vývojové potřeby).

Jak to tedy vypadá?

Když jsem přišla do třídy, kde byla, a projevila jsem o ni zájem, nemohla se ode mě odlepit a za každou cenu se snažila získat mou pozornost. Říkala mi, jak moc mě má ráda, a to mě viděla teprve pár minut.

Díky ní jsem si vzpomněla, jak jsem snadno přilnula k jakékoliv učitelce, která mi projevila náklonost a jak jsem těžce nesla, když zmizela z mého života.

 

 

Není asi zas až tak překvapivé, že děti přirozeně jdou za dospělým, který je k nim přátelský a milý. Jenže tahle holčička, říkejme jí Anička, chodila do sedmé třídy. Svou emoční zralostí by však patřila spíš tak do čtvrté. Měla u sebe hračky, se kterými si děti v jejím věku už dávno nehrají.

Možná si teď říkáte, tohle se mě netýká. Chodil/a jsem na normální školu a stejně tak moje děti. Vězte, že i já jsem chodila na normální školu, a dokonce mám vysokoškolský titul. To však není všechno.

Fakt, že masivně přibývá psychických poruch dětí a zdravotních problémů obecně, za mě ukazuje, že se to týká nás všech.

Já školu rozhodně nedala levou zadní. Během vysoké se mi naplno rozjely psychické potíže a navíc i křečové žíly, a to mi bylo něco málo přes dvacet. I tam jsem se snažila všem okolo dokázat, že za něco stojím, ale hodně jsem se u toho trápila.

Vzpomínám si, jak jsem nejen ve škole vždy hledala někoho, kdo by mě měl rád a byl tu pro mě. Většinou jsem se chytala starších žen.

Ačkoliv to tak nejdřív nevypadalo, vystudovat pro mě bylo opravdu náročné. Zároveň mi docela dlouho trvalo, než jsem se přestala hroutit, kdykoliv mi ze života odešla nějaká blízká kamarádka nebo milá učitelka.

Když doma bydlí strach…

Anička, o které vám chci povědět víc, měla dle paní ředitelky doma poněkud peklo. Její rodiče se prý v kuse hádali jako koně. Jestli tam bylo i nějaké fyzické násilí, to nevím, nicméně takové podmínky stačí, aby dítě ve svém vývoji zamrzlo a chodilo od jednoho dospělého k druhému, a hledalo to, čeho se mu nedostává. Aniž o tom ví, chodí a žebrá o lásku a pozornost.

Na příběhu Aničky jsem si naplno uvědomila, jak moc je pro dítě důležité prostředí, kde cítí bezpečí, lásku, přijetí a dostatek pozornosti, aby se mohlo zdravě vyvíjet dál.

Když však rodiče mají co dělat sami se sebou, může se stát, že jejich dítě zamrzne na určitém vývojovém stupni, i když je ve své podstatě zdravé a inteligentní. Pak se z něj stane dítě „méně chápavé“ a s horší schopností se učit.

Proč tomu tak je, krásně ukazuje tzv. MASLOWOVA HIERARCHIE POTŘEB viz. obrázek níže. Jsou v ní v patrech nad sebou znázorněné vývojové potřeby, které je třeba mít nasycené, aby bylo možné postoupit do patra vyššího.

Pokud má dítě dostatečně nasycená spodní patra potřeb, chce se samo přirozeně rozvíjet dál. Pokud však jeho základní potřeby dostatečně nasycené nejsou, zůstává v rovině nenasycených potřeb a všechna vyšší patra seberealizace jsou pro něj velmi těžko dostupná.

Vysvětluje to, proč Anička hledala pocit bezpečí a přijetí všude, kam přišla. Zároveň to vysvětluje, proč jí vůbec nešla škola.

 

 

Těžko však rodiče můžou svým dětem dát něco, co sami nezažili. I když to není pravidlem, často se děje, že se určité rysy chování předávají z generace na generaci.

Je to na nás!

Ten, kdo to může zastavit a začít měnit, jsme my dospělí. My můžeme díky léčení našich bolavých míst v srdci ušetřit svým dětem leckterá trápení. Především taková, která jim brání ve zdravém vývoji. Která jim nedovolují rozvíjet jejich potenciál, když stále musí hledat, kdo by tu pro ně byl, objal je a pohladil.

Zraněné děti pak snadno nacházejí útočiště někde jinde. V lepším případě u domácích mazlíčků a v tom horším u různých pofiderních partiček. Touží být přijaté, a tak jsou ochotné přistoupit na jakékoliv praktiky, které jsou v dané partě běžné, od drog až po krádeže, jen aby někam patřily. To je jednoduše základní lidská potřeba.

Anička našla útočistě u svých králíků. Kdo však ví, jak to s ní bude dál…

 

 

A tak milí dospělí, rodiče, prarodiče, učitelé, vychovatelé, pojďte něco udělat pro sebe i své děti. Můžete významně ovlivnit, co svým dětem předáváte.

Je na čase začít léčit naše bolavá srdce a znovu do nich pozvat lásku, abychom lásku mohli přijímat i dávat dál.

 

Pečovatelka o vnitřní svět člověka a průvodkyně na cestě za radostí.
Žena, která zná svou hodnotu, žije svůj jedinečný potenciál a má vyživující blízké vztahy. Dnes své bolestné dětství vnímá jako cenný dar.

Monika je autorkou ebooku Léčení vnitřního dítěte v pohodlí domova a ONLINE kurzu Léčení vnitřního dítěte.
Můžete se s ní potkat na živých seminářích Setkání s vnitřním dítětem nebo Osvoboď své vnitřní dítě.

Ráda vám pomůže uzdravit vztah k sobě sama a tím i okolní vztahy. Na šťastné dětství totiž není nikdy pozdě! I vy můžete odložit tíhu a bolest minulosti a začít žít naplňující život plný radosti, odvahy a lásky.

Můj příběh si přečtěte ZDE >>
Komentáře