Žijme naplno, vzkazuje nám smrt!

Až se vás na konci života smrt zeptá: „Žil/a jsi naplno? Zkusil/a jsi vše po čem jsi toužil/a?“

Bude vaše odpověď ANO?

 

Za poslední rok jsem se se smrtí setkala několikrát. A přišla ke mě tak blízko, že mi došlo, že není na co čekat. Zvláštní je, že to v posledních týdnech nějak zhoustlo. Jakoby mi hmatatelnost této skutečnosti naléhavě říkala, ŽIJ NAPLNO!!!

Stále si říkám, že ještě něco potřebuju k tomu, abych byla spokojená, ještě něco k tomu, abych byla šťastná. A teď mi došlo, ale opravdu hluboce bytostně mi došlo, že jako mávnutím proutku v okamžiku nemusím mít vůbec nic.

 

Proč právě já

Proč právě já dnes píši o tomto tématu? Co se mi v posledních měsících stalo?

Ráda bych vám přiblížila tu stupňující se naléhavost a vezmu to hezky popořádku.

Vlastně to začalo už minulý rok. Kdy u nás v rodině můj nejbližší člověk doslova utekl hrobníkovi z lopaty. Už tenkrát jsem si uvědomila, že není na co čekat. A dost jsem se podivovala nad tím, že někomu ani takhle blízké setkání se smrtí nevdechne novou šanci žít naplno, jakoby zítřek neměl být.

Prostě se u něj ani tak nic moc nezměnilo.

Říkala jsem si, každý svého štěstí strůjce, ale nic se nezměnilo ani u mě.

 

Příběh pokračuje

V parných dnech letošního léta jsem zavinila autonehodu. Horko a neznámé prostředí asi přispěly svým dílem. Uvědomuju si však, že jsem řídila marnivě a nezodpovědně. Nedala jsem na vedlejší silnici přednost a zrovna po hlavní jelo auto. Co bylo horší, že v něm byly i dvě malé děti.

 

zdvyzeny_prst_vyrez

 

Naštěstí se nikomu nic nestalo a odnesly to jen plechy. Dokonce škoda na našem autě byla menší, než na tom druhém. V tu chvíli mi začalo docházet, že  je nade mnou zdvižený ukazováček.

Hluboce jsem sklopila hlavu a vnímala obrovskou vděčnost. Došlo mi nejen, že je třeba žít naplno, ale taky si vážit svého života a jednat s rozmyslem. U všeho zůstávat vědomá a pozorná. Začala jsem zpomalovat.

 

Nic není náhoda

„Náhodou“ nám nějaký čas po té vyprávěl jeden člověk, že kdysi měl odjet za prací do ciziny. Organizoval to pro něj a další lidi jeho kamarád. Když už bylo vše zařízené, odvezl ten kamarád své děti ke svým rodičům. S manželkou se pak vraceli zpátky, aby se vydali za prací do ciziny.

Nedojeli však. Na vedlejší silnici nedali přednost a smetl je náklaďák. Na místě byli oba mrtví…

Přejel mi mráz po zádech. Chvíli trvalo, než mi konečně došlo, jak velké štěstí jsme měli my při mé nehodě. Děkovala jsem a zapřísáhla se, že budu pozornější.

 

Hned den na to potřebuji něco zjistit a tak volám svému kamarádovi. Telefon vyzvání dlouho, ale nevezme to.

O chvíli později to zkouším znovu. Mám štěstí, ale ohlásí se mi slabý hlas. Co potřebuješ? Jsem v nemocnici. Tak mu řeknu, o co jde. Není schopný mi pomoci a odkáže mě na někoho jiného. Popřeji mu brzké uzdravení a pokládám.

Volám tedy naší společné kamarádce a na úvod se jí ptám, co je Ivanovi. No, jak ti to mám říct. Umírá. Krve by se ve mně nedořezali. Ještě před několika týdny jsem s ním tančila. Byl plný života. Jak to? Proč?

Dozvídám se, že má rakovinu. Přišla tak rychle a na nic se neptala. Nechápu. Je mi to líto. A mnohem bytostněji mi dochází, že opravdu NENÍ NA CO ČEKAT.

 

smutek

 

Pár dní na to Ivan umírá. Naštěstí smířený. Nakonec to byl on, kdo ostatním dodával chuť žít, když on umíral. Kdo byl v těchto v těžkých chvílích oporou pro své blízké. Ještě hlouběji skláním svou hlavu a cítím velkou pokoru.

Znatelně zpomaluji a zkouším sebrat odvahu. Odvažuji se jít do věcí, po kterých toužím, ale doposud jsem se bála za nimi jít.

 

To však ještě není konec.

Tento týden jsme se vraceli domů. Jedeme po dálnici a já řídím. Řídím už tři hodiny. Jedu v prostředním pruhu. Na chvíli znepozorním. Najednou se pár desítek metrů přede mnou objeví stojící auto. Podotýkám, jela jsem asi 140 km/h.

Naštěstí pud sebezáchovy zafungoval a všichni svatí stáli při mně. Brzdím, ale ubrzdit bych to nestihla. V pravém pruhu naštěstí bylo volno a tak jsem tam rychle zabočila a srážce se vyhnula. Byla to nehoda, která se musela stát chvíli před tím, než jsme tudy projížděli.

Srdce mám až v krku a děkuju, děkuju, děkuju. Myslím, že víc znamení už nepotřebuju.

Teď už vím, že život chci žít naplno, ale bez vědomí a respektu to asi nepůjde.

Nicméně to ještě neskončilo. Včera jsem se dozvěděla, že mé spolužačce se zabil muž při nehodě. Čekali třetí dítě a vypadali tak spokojeně.

 

Najednou mám jasno…

NENÍ NA CO ČEKAT. Smrt tu může být rychleji, než si myslíme. A nemá smysl se jí bát. Patří k životu a snaží se nám jen ukázat, jak málo si vážíme života a jak ho skoro nežijeme.

Jak málo si v životě dovolujeme radost. Jak málo děláme věci, které nás baví. Jak málo dáváme svým blízkým najevo, že je milujeme. Jak moc svůj život marníme a nežijeme naplno.

A protože vnímám velkou naléhavost tohoto stupňovaného poselství, rozhodla jsem se o tom napsat a povzbudit i vás.

ŽIJTE! ŽIJTE NAPLNO, jakoby zítřek neměl být. A skutečnost je taková, že opravdu zítřek být nemusí.

 

prirustek

 

A tak pojďme udělat něco, co už jsme dlouho chtěli a neudělali to. Řekněme našim blízkým, že je milujeme. Udělejme něco pro sebe, něco pro radost. A žijme, jakoby byl dnešek posledním dnem našeho života.

Já už jsem to dnes udělala a už opravdu nehodlám na nic čekat.

 

S láskou, pokorou a hlubokou vděčností

Monika

Monika Nisznanská
Dnes vím, co je příčinou bolesti v mezilidských vztazích a jak ji účinně léčit. Mým posláním je učit lidi, jak vyléčit své dětské já a tím i své vztahy, a žít tak naplněný život. Můj příběh si přečtěte ZDE >>
Komentáře